Jak jsem fotil letadla

Jak jsem fotil letadla


 Je neděle, třináctého listopadu, roku 2016. Kromě normální práce jsem o víkendech i brigádničil, ale tuhle neděli jsem si udělal volno, protože hrozilo, že mi už hrábne. Celé dopoledne jsem prospal, takže jsem začal den obědem, a pak přemýšlel, co dál. A napadl mě nápad, že se pojedu podívat do Letňan na letiště, jestli tam nebude něco zajímavého k focení.

 V Letňanech vylézám z metra a mířím k letišti. Počasí bylo jak malované, sluníčko svítilo, občas nějaký ten mráček, a do toho modrá obloha. U letiště vylézám na takový malý val, čímž se dostávám tak dva a půl metru nad okolní povrch a vyhlížím letadla. Ale žádná neletí, všude je úplně mrtvo. Piloti zřejmě tráví husy a knedlíky, co měli k obědu.

 Zatímco čekám, tak přemýšlím, jakým způsobem budu fotit. Určitě chci zkusit panning. To je taková ta fotka, jak je na ní rychle se pohybující objekt ostrý a vše kolem je rozmazané. Tudíž to bude chtít delší čas. Také ale hrozí, že se mi žádná taková fotka nepovede a já odejdu domů s prázdnou. Takže pár fotek naopak vyfotím rychlým časem, aby bylo všechno pěkně ostré. A to všechno znamená, že tentokrát nebudu fotit v režimu priority clony, ale přepnu do režimu priority času, kde si zvolím, jakým časem budu fotit a zbytek nechám na automatice.

 Sice jsem si to takhle pěkně všechno vymyslel, ale letadla se pořád neukazují. Lezu z valu dolů a jdu se cournout po okolí. Jen co udělám pár kroků, tak uslyším zvuk motoru a objeví se první letadlo, které šlo na přistání. Fotím ho z místa, které vůbec není ideální, časem o rychlosti 1/800 s. A zrovna tahle fotka se mi nakonec snad líbí úplně nejvíc.

A pak začlo létat jedno letadlo za druhým a já fotil a fotil a fotil.

 Takhle vypadají fotky, focené na rychlý čas.



A takhle vypadají ty, na kterých jsem zkoušel panning.





A pak mi už začala být zima, tak jsem šel domů.



Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Noční Kozelská náplavka

Obrázek
Noční Kozelská náplavka V roce 2015 dostala Veru k Vánocům stativ.  A protože na Boží hod jí vyzvedávám a jedeme do Chrástu, tak se mi s ním hned pochlubila a vzala ho sebou. Tím vznikla i naše tradice Božohodových společných fotek. Ale to je jiný příběh.  Důležité pro ten dnešní je, že Veru přivezla stativ, a já s ním hned další den udělal pokus. Dlouho mě totiž lákalo udělat noční fotku a se stativem to přece bude brnkačka. A tak jsme se na Štěpána po večeři sebrali a šli ven zkusit nějakou noční fotku vytvořit. Nejdřív jsme zamířili do Kozel na náplavku. V rychlosti jsem to tam skouknul a hned začal vybalovat fotografické nádobíčko. Bylo nutno zvolit takovou kompozici, aby se zabíralo hodně vodní hladiny, která by se měla, vlivem dlouhého času expozice, vyleštit do hladka. Také by bylo záhodno, aby do záběru nepadalo světlo z pouličního osvětlení, případně z okolních domů. Když už mám přibližně vybráno, co budu fotit, přichází na řadu poměrně důležitá otázka a to, kam z
Další informace

Slunovrat

Obrázek
Slunovrat Je Štědrý den roku 2013. S J. jsme se ještě nenašli, tudíž, abych nebyl na Ježíška doma sám, tak jsem odjel do Chrástu, kde jsem trávil Vánoce s rodiči, sestrou, synovcem a tetou. No a víte jak to při takových příležitostech chodí. Všude hromady cukroví i jiných sladkostí, z táců plných obložených chlebíčků, jakoby ani neubývalo a v televizi jedna pohádka za druhou.  A za pár hodin už přiletí Ježíšek i se svým předvojem - smaženým kaprem s bramborovým salátem.  A abych je do sebe vůbec mohl nasoukat, tak jsem se rozhodl, že půjdu ven. A vezmu sebou foťák. A tak jsem šel. Sice platí, že cesta je cíl, ale chce to i nějaký směr a tak se sám se sebou dohodnu, že se půjdu projít kolem pískovny. Je od nás vzdálená asi tak kilák a půl, takže to není daleko. Cesta mi vesele ubíhá a za nedlouho jsem u pískovny. Vydávám se po jejím břehu, nad hlavou se mi honí mraky a najednou mezi nimi začne svítit sluníčko.  A v tu chvíli si uvědomuji, že je tři dny po slunovratu a že se
Další informace

Umírající květiny

Obrázek
Umírající květiny Byla neděle, dvacátého listopadu roku 2016. Stejně jako před týdnem, kdy jsem fotil v Letňanech letadla , jsem se rozhodl, že v neděli nepůjdu na brigádu a udělám si volno. Přece jenom nějaký odpočinek je zapotřebí. A protože bylo venku sychravo a ponuro, tak jsem se rozhodl, že půjdu na Olšanské hřbitovy zkusit ulovit nějakou smutnou fotku. Jenže to znamenalo nejdřív vstát, provést hygienu, zjistit, že na snídani je pozdě, takže si rovnou dát oběd a pak už jsem mohl pomaloučku, žádný spěch, vyrazit. Metrem a pak ještě jiným metrem, jsem se dostal na Floru a prvním vchodem vstoupil na hřbitov. Dal jsem se doleva, do velmi starého oddělení, kde se nacházejí nejen hroby, ale i hrobky. Některé byly v dost ubohém stavu, některé byly pobořeny, ať už vandaly nebo zubem času, případně kvůli kořenům okolo rostoucích stromů. Připočtu-li k tomu spoustu spadaného listí, a i počasí, tak to byl opravdu velmi ponurý pohled. Procházel jsem se v tom klidu a tichu a fotil, co se
Další informace